V neděli 17. listopadu slavíme Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Svátek připomíná uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939 a události ze 17. listopadu 1989. Krátké zamyšlení k půlkulatému výročí napsal Tomáš Trumpeš.
V poslední době pozoruji ve veřejné debatě mezi lidmi, kterým leží na srdci starost o naši demokracii, dvě silné tendence k vytváření historických paralel. Ti první přirovnávají naši současnost k atmosféře třicátých let dvacátého století, ti druzí pokládají dnešek za jakousi plíživou neonormalizaci podobnou letům osmdesátým.
Ve světle státního svátku, který odkazuje k oběma historickým časům, člověk doufá, že pravdu mají ti druzí. Vždyť třicátá léta skončila válkou, zatímco normalizace vyústila v Sametovou revoluci, jejíž pětatřicáté výročí slavíme.
A co si z té revoluce připomínat a co si na oslavu přát? Abychom neztráceli naději a nepropadali malomyslnosti, protože k malým i velkým vítězství demokracie vede jen činorodá aktivita prodchnutá pozitivním duchem a vírou v lidi a v lepší budoucnost. Abychom se neutápěli v historických paralelách, které mohou být zavádějící, a radši věřili a naslouchali mladým lidem, kteří mají stejně jako před pětatřiceti lety nejlepší citlivost k tomu, aby rozpoznali, odkud hrozí skutečné nebezpečí a kudy vede cesta ke svobodě. A abychom nezapomínali, že v boji proti lži a nenávisti stojí vedle pravdy také láska – a v zápasech o naše pravdy na ni nesmíme zapomínat. Sama pravda to bez lásky nevyhraje.
Namísto kulhajících přirovnání si klaďme během oslav raději tyto otázky: Vyzařuje z nás víra a radost, jaká čiší z protagonistů demokratických sil na záběrech z roku 1989? Nasloucháme dost mladým lidem a zveme je dost upřímně k zapojení do veřejného života? Milujeme i naše názorové odpůrce jako sebe samé a jsme ochotni přemýšlet spíše nad tím, co potřebují, než nad tím, čím nás rozčilují a v čem se podle nás mýlí?
Přeju vám všem vydařené oslavy 17. listopadu.
