V neděli v poledne zemřel Pavel Koudelka, přezdívaný Silver. Kytarista a hlavní představitel legendární kapely S–band. Jeho odchod oznámila skupina na svých facebookových stránkách.
Vzpomínku na Pavla Silvera Koudelku by měl psát někdo mnohem povolanější a také starší. Přesto si dovolím říct pár slov, ačkoliv pro lidi mé generace už byl Silver spíše legendou, o které jsme slýchali, než kterou jsme slýchali. I tak je asi i nám mladším jasné, že opravdu odešla skutečná legenda a jedna z nejvýraznějších a nejvlivnějších postav boskovické kultury. Vždyť asi nelze popřít, že rocková hudba byla určujícím fenoménem několika desetiletí světové kultury, a Silver byl minimálně zde na Boskovicku největším z rockerů, nejvěhlasnějším majitelem nástroje, který změnil svět – elektrické kytary.
O Silverech jsem slýchal už v dětství a později se dostal i k několika jejich nahrávkám. A rychle jsem pochopil, co tahle kapela znamenala pro lidi jen o pár let starší. Když jsme na koncerty začínali chodit my, Silveři už víceméně nehráli. Pak si taky pamatuji autobus s logem S–band, který stával o ulici výš.
Přímo se Silverem jsem se seznámil poměrně humorným způsobem, když jsem se při jedné z hospodských debat odhodlal přiznat, že ho znám jen z nahrávek a z vyprávění, ale vůbec nevím, kdo to vlastně je a jak vypadá. K takovému přiznání bylo opravdu třeba odvahy, neboť v boskovické rockerské hospodě se takové přiznání rovná asi tomu, jako kdybyste se v pražské literární kavárně zeptali, kdo to byl ten Franz Kafka. Mí přátelé se ale tehdy smáli také tomu, že Pavla, který v téže hospodě stával často u baru v pracovním mundúru, jsem samozřejmě dávno znal. Jen jsem zkrátka nevěděl a popravdě by mě ani nikdy nenapadlo, že právě tohle je ten slovutný Silver. Vím, že od té doby jsem vždycky fascinovaně hleděl na jeho ruce a úplně nechápal, jak s nimi mohl tak fantasticky hrát na kytaru.
Pak jsme se léta zdravívali, slyšel jsem i pár vystoupení příležitostně obnovovaných Silverů. To loňské, možná jedno z posledních, doprovázely bizarní a poměrně příznačné okolnosti, kdy Silveři nemohli zahrát v Boskovicích, protože neměli příslušné úřední razítko. Navždy mi asi utkví malý koncert, který se uskutečnil na Sklepech jako vzpomínka na zesnulého Blonďáka. Silver zde hrál sám, vylézat na pódium už se mu zdálo moc náročné, a tak se posadil pod ním na židli. V publiku nás bylo jen několik. Posluchač neznalý souvislostí by možná úplně nerozuměl tomu, co se zde děje. Ale my jsme to věděli moc dobře a v Silverově hudbě cítili stále to stejné, co v ní bylo v době jeho největší virtuozity.
Je poměrně nepředstavitelné, že by se lidem, jako byl Silver, udělovala oficiální vyznamenání. Přesto teď v roce, kdy Boskovice poprvé vyhlašují Cenu za kulturu, člověka logicky napadne, jestli se vůbec může najít kandidát, který by zastínil byť jen ten odlesk přetrvávající ze slávy a významu Silverů. Odlesk, který s odchodem protagonisty možná opět o něco zeslábne, ale v srdcích nespočetných fanoušků zůstane nepochybně pořád velmi silný.
Prudérnější povahy by jistě našly dost důvodů, proč se poctě Silverovi vyhýbat. Některé rockerské historky by s takovými lidmi možná notně zahýbaly. To ale není podstatné. Rocková hudba se stala výrazem touhy po svobodě – nespoutané, živelné a někdy i zběsilé. Pokud byla tato touha někdy přílišná a bezbřehá, nelze to vyčítat jí samotné, ale těm, kteří se svobodu snaží spoutávat. Dnes by se možná řeklo stabilizovat. Dokud existují na světě taková pouta, musí existovat i síla, která je zpřetrhá. Třeba rockerství muže přezdívaného Silver. Takže jakkoliv by měl tento nekrolog psát někdo povolanější, dovoluji si i za sebe říct: dobrú noc, Pavle, a velké díky.
